Literatura, která by se věnovala karikatuře a karikaturistům není příliš hojná, letošní rok proto můžeme považovat za mimořádný, protože vyšly hned dvě knihy, které se historii tohoto žánru věnují a vlastně navazují jedna na druhou, takže jsme je svázali do úhledného balíčku a informaci o nich vám nabízím jedním vrzem.
Petr Karlíček, autor první z nich, tedy Napínavé doby, je profesí archivář, zájmem historik právě dějin karikatury a rodem sudeťák (čímž se vysvětluje i ne příliš obvyklý přesah do zahraničí). Narodil se v Aši, pracoval v archivu v Děčíně a momentálně šéfuje archiv města Ústí nad Labem. Už jeho disertační práce se jmenovala Politické karikatury (a satira) Čechů, Slováků a českých Němců v letech 1933 – 1953, takže je jasné, že se tématu věnuje dlouhodobě a protože jsem viděl i některé jeho přednášky na toto téma, vím, že velmi zaníceně.
Každý, kdo čeká, že se při četbě knih o humoristech bude válet smíchy, bude zklamán. Kdo čeká vyčerpávající vhled do doby, kterou se rozhodl Petr Karlíček popisovat, bude naopak naprosto uspokojen a na drobný úsměv taky dojde.
Dvacet let, doba od nástupu Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 do roku 1953, tedy roku, kdy zemřel Adolfův konkurent v genocidě, Josif Vissarionovič Stalin, nepatří k těm nejradostnějším. Evropa (a svět) byly buď ve válce, nebo na jejím pokraji a na humoru to bylo znát.
I když byl tehdy pojem hybridní válka neznámý a naši předchůdci se nebrodili záplavou protichůdných informací, bloudili pustinou neinformací, výsledky byly podobné. Navíc většinou každý pracuje pro někoho a za něco.
Profese politického kreslíře či karikaturisty v první polovině 20. století rozhodně nebyla snadným povoláním, píše Karlíček. Vedle potíží s výdělky se karikaturisté museli vyrovnat s neustálou kritikou čtenářů satirických časopisů, zásahy majitelů či vydavatelů listů do obsahu a všudypřítomným ideologickým tlakem.
Nevyzobává jenom nějaké špeky, ale bere to vědecky, důkladně. Krok za krokem.
Každý z těch kroků ale vydatně ilustrují ukázky z časopisů tuzemských, ale také německých, takže můžeme nahlédnout na naše vzájemné dějiny z jiné perspektivy, než na kterou jsme zvyklí a kterou máme zažitou z učebnic dějepisu.
(Čte ještě někdo učebnice dějepisu?)
Asi se nebudete divit, že častým tématem, kterému se kreslíři věnovali, byly volby, ale potom také válka a mír, emigrace, exil a vysídlení, antisemitismus a rasismus, život v nedostatku a hospodářská krize.
Jako by se za posledních osmdesát let skoro nic nezměnilo, témata se točí v kruhu a jejich zpracování může být úplně blbé anebo nám i po těch letech může nabídnout pohled vtipálků, který nám už třeba nepřipadá tak docela třeskutě vtipný, ale obsahuje v jedné kresbě víc informací a nálad, než dlouhá stať.
Číst historii země jako historii karikatur je dobrá metoda, jak se s tou historií vůbec začít seznamovat.
Druhý kousek do knihovničky se jmenuje Karikaturisti a jeho autorem je Pavel Ryška. Nezačíná sice přesně tam, kde Karlíček končí, skočí nějakých deset let, takže se ocitáme na počátku šedesátých let minulého století, přesto ale v úplně jiném společenském klimatu.
Už došlo na odhalení kultu osobnosti, režim (tentokrát ten tuzemský) už poněkud otupil a je to vidět i na tvorbě karikaturistů.
Je sice pravda, že se tu ještě znovu a znovu objevují témata komunální, a naši kreslíři musejí hájit pozici těch kluků z východního bloku, ale k tradičnímu (a tou dobou vlastně jedinému) satirickému časopisu Dikobraz se připojuje Mladý svět, což je sice tiskovina také oficiální a zřizovaná svazem československé mládeže, to ale nebrání tomu, aby se kolem mlaďáku vytvořila skupina výtvarníků, kteří na to jdou jinak. Jsou poučeni, často výtvarně vzděláni a nemají problém rozšířit tematický záběr na věci a děje obecné.
Nezajímá je tolik to, že v obchodech není k mání nějaké konkrétní zboží, je jim dost jedno, kdo je zrovna ten nejdůležitější papaláš a nevyznávají sociálněrealistickou kresbu.
Ta partička vystupuje pod názvem Polyegran a tady už má asi smysl jmenovat, protož většina z nich je anebo byla ještě před nedávnem byla aktivní a to nejenom na poli kresleného humoru.
Adolf Born, Vladimír Hlavín, Vladimír Jiránek, Jiří Jirásek, Jiří Kalousek, Bedřich Kopecný, Miroslav Liďák, Karel Nepraš, Vladimír Renčín, František Skála starší, Bohumil Štěpán, Fedor Vico, Jaroslav Weigel, Jiří Winter Neprakta a Josef Žemlička.
Co jméno, to pojem, ale často také dost odlišný přístup k novinové kresbě.
Zatímco někteří kladli na první místo slovo, jiní byli jednoznačně a zejména výtvarníci a také se později prosadili ve zcela jiném kontextu i když, když teď víme, jak začínali, možná tam tu prvotní profesi snadněji odhalíme.
Samozřejmě, že zcela výjimečný je v této souvislosti Jaroslav Weigl, který je momentálně asi nejznámější jako herec divadla Járy Cimrmana, ale my samozřejmě víme, že to byl zejména on, kdo dával tiskovinám tohoto divadla grafickou podobu.
Zvláštní pozornost si zasluhuje ještě jméno: Miroslav Liďák. Muž, který byl kreslířem naprosto geniálním se škodolibou hrou osudu a dějin téhle země stal souzeným a odsouzeným za kresbu(!) státního znaku, ve kterém dvouocasého lva nahradil figurou Švejka.
To už jsem ale skočil skoro na konec knihy Karikaturisti, kterou přes poměrně optimistický počátek a nadechnutí generace šedesátých let smetla ruská okupace, takže se takovým smutným obloukem vracíme k první knize, o které dneska byla řeč, k Napínavé době, protože nastoupila jiná diktatura, jiné bezčasí a jiná beznaděj.
Polyegran byl rozprášen a přišla šeď let sedmdesátých.
Proto je důležité, že tyto knihy věnující se těmto tématům vycházejí (v tak sličných úpravách; Napínavou dobu vydalo Universum, Karikaturisty Paseka), neboť jak píše Pavel Ryška: Karikatura, vizuální humor a satira socialistického Československa patří k těm méně známým fenoménům naši nedávné historie. Z podstatné části je to důsledkem zjednodušujícího a příliš schematického chápání tehdejších médií jako nástrojů propagandy a ideologické manipulace, která jde obvykle ruku v ruce s přesvědčením, že nejlepším způsobem, jak se těchto ‚stínů‘ minulosti zbavit, je nechat vše prostě zmizet v pověstném propadlišti dějin.
Metoda, která se osvědčila všem diktátorům, nejenom, vkusu.
Metoda, která se ale osvědčila jenom těm diktátorům.
(psáno pro reflex online)
