Nemám rád, když se bourají sochy a odstraňují pomníky.
Bolševické pomníky jsou připomínkou naší dávné slabosti – památníkem časů, kdy jsme volili jednotnou kandidátku NF, zahlceni strachem, polopravdami, pohodlností, kalným charakterem nebo jen blbostí. Dávat pryč sochy znamená bát se vlastní minulosti a stydět se za ni.
Proto je mi prosti mysli je odstraňovat.
Jenže!
Ten náš bubenečský Koněv. Žádný pomník vděčných Pražanů. Byl osazen 1980, socha na hovno, prostor k večírkům mládeže.
Ale Koněv není podstatný.
1945? 1956? 1961? Koho to zajímá…? Snad ten osmašedesátý…
Koněv byl vykonavatelem sovětské moci, sovětské vůle a zvůle, Stalina, pak politbyra. Nepochybuji, že jako každý vojevůdce a zároveň úd totalitního režimu je vrahem, ale je především katem.
Plnil rozkazy, s tím, že jeho genialta/chyby a veškeré ty lampasácké a bolševické manýry stály statisíce/miliony životů.
On ale nebyl Belzebub, jen jedním z vrchních čertů. Tím nejvyšším byl
komunismus a Sovětský svaz.
Jenže!
Každá kultury, když vztyčí nějaký pomník, dává tím najevo souhlas a sympatie s jistými idejemi. Když ho povalí, udělá tak částečně z důvodů, které jsem uvedl výše, zčásti proto, že si hledá ideály nové.
Kdyby Rusko bylo jiné, než je, nebyl by s Koněvem problém.
Jenže já tu sochu nevnímám jako pomník Koněva.
Pro mne je to pomník bolševismu a Ruska, pořád stejného Ruska, je to pomník
ruského koloniálního imperialismu.
Je to pomník paktu Molotov – Ribbentrop, napadení Polska, Finska a Pobaltí,
Jaltské dohody (podruhé o nás bez nás!), je to pomník bratrské pomoci a normalizace, je to pomník hybridní války i anexe Krymu. Koněv je „chudák“ symbolem toho, že Rusko sousedí, s kým chce.
Proto musí pryč.
Z Bubenče, Olšany ho snad zkousnou.
Z Bubenče, kam ty dnešní zástupy Rusů pozval tatíček Masaryk.
To jsou ty paradoxy!
Koněv zkrátka musí pryč.
I když nemám rád bourání pomníků.
(fefík, fefíčoviny září 2019)
