Kniha Viktora Jerofejeva Encyklopedie ruské duše málem česky nikdy nevyšla, protože překladatel Libor Dvořák dlouho váhal s jejím převedením do českého jazyka. Rusky vyšla už v roce 1999 a vydání v nakladatelství Academia se dočkala teprve letos. Díky bohu. Ta knížka o 220 stránkách je krutá a nekompromisní.
„Ivan Hrozný, zabíjející svého syna, je malebný. Ty, kdož zabili a umučili hodně lidí, mají Rusové v lásce. Ruská moc v zásadě ničí vlastní obyvatelstvo, ne cizí a nějaké nepřátele, jako se to dělá v jiných zemích. U nás se krvelačnost od kratochvíle a péče o zemi nedá oddělit. A v tom spočívá ruský kolorit.“
Rusové obludně pažraví
Proboha, říkáte si, když Encyklopedii ruské duše čtete. Takhle řezat do vlastních! Viktor Jerofejev (*1947) po vydání svého prvního velkého románu Ruská krasavice (1990), celosvětově úspěšného a i česky dvakrát vydaného, napsal řadu dalších knih včetně Encyklopedie ruské duše s podtitulem Román s encyklopedií, uspořádané do kapitolek, jakýchsi encyklopedických hesel: O ruské svini, Přízrak ruského prasete, Nepřítel lidu a tak dále.
„Rus se skládá z ,ničeho´, jež obsahuje ,všechno´, Rus má za to, že mu nic nepatří, Rus má za to, že mu patří celý svět. Při vší vnějškové mírnosti a zpěvnosti matičky Rusi, při vší její měkké ženskosti žije v této zemi obyvatelstvo vyznačující se obludnou pažravostí.“
Postřehy podobné těm Jerofejevovým vás možná někdy taky napadly, postřehy, které ale máme sklon mírnit a zaoblit, protože přeci jenom mluvíme o národu, který dal lidstvu semtam i něco pozitivního. Oni nás přeci osvobodili od okupantů po druhé světové válce. Nebo se stali novými okupanty?
„Ruský soud je děsivější než soud poslední“
Jerofejevův přístup k realitě můžeme hledat v jeho ne zcela běžné životní zkušenosti. Jako syn vysokých ruských diplomatů žil velkou část svého mládí v cizině, převážně v té západní. Výchova a zkušenost z diplomatických misí byla pravděpodobně v ostrém rozporu s realitou domova. Mužik versus gentleman, domácí pálenka versus vybrané nápoje zrajících dlouhá desetiletí v dřevěných sudech….
„Nechápu spisovatele, kteří se vystěhovali. Rusko je pro spisovatele ráj. Ale stejně tak nechápu čtenáře, kteří tady zůstali. Protože pro čtenáře je Rusko peklo.“
Čtete a říkáte si jenom: Přesný, drsný, sakra… Toho doma asi úplně nemilují.
A pak přidáte: Závidím Rusům, že mají někoho, kdo se s tím zrovna nepárá. Tenhle pohled je důležitý proto, aby někdy v dost krutých přirovnáních zhodnotil realitu, postavil ji do jiného, velmi ostrého světla.
A co česká duše?
Začnete přemýšlet, jestli nám česká literatura nabízí obdobně nekompromisní pohled. Těžko. Ale nevadí to tak docela, protože spoustu hesel, které Encyklopedie ruské duše obsahuje, můžeme vztáhnout i nás samotné. Pravda, nejsme velmoc, takže se jedná jenom o takovou vylehčenou verzi.
„Abychom Rusku porozuměli, je třeba se uvolnit. Stáhnout si kalhoty. Obléct si teplý župan. Lehnout si na pohovku. A usnout.“
Jako bych viděl ty nejlepší z diskutérů na internetových portálech.
(psáno pro reflex.cz)
