Příběh družiny hodných hochů, kteří soupeří občas s Bratrstvem kočičí pracky (to jsou ti zlí) a nebo s tajemnou organizací Vontů sídlících ve Stínadlech, inspiroval filmaře, ale i divadelníky a nechal vzniknout, někdy dobrým a někdy průměrným dílům, která ovšem vlastně nikdy nedosáhla proslulosti originálu. (Možná vlastně s vyjímkou postavy Velkého Vonta, kterého ztvárnil v televizním seriálu Jan Tříska.)
Kreslíř MIchal Hrdý, jehož komiksy o Rychlých pípách tu máte dnes možnost vidět jsou vlastně parodií na Rychlé šípy a dnes, více jak třicet let po jejich vzniku, můžeme s klidem prohlásit, že i ony patří do zlatého fondu českého komiksu. Možná nejsou tak populární jako původní seriál, na druhou stranu najdeme jejich nadšené fanoušky, mezi něž se počítám.
Zásluhu na tom, že vzniklo osmnáct dílů, které tu můžete vidět, má Josef Kobra Kučera, který na počátku devadesátý vydával humoristický časopis Škrt a Michala oslovil s nabídkou na celostránkový seriál.
U toho úplného začátku jsem nebyl, ale předpokládám, že to bylo nějak takhle: vydavatel seděl se svými oblíbenými autory v restauraci a naříkal, že má málo materiálu, málo článků a málo vtipů… To vydavatelé dělají. A někdo si vzpomněl, že tady Michal Hrdý přece kreslí ty Rychlé šípy! A že je to legrace až docela sranda. A tak se domluvili, Michal prohledal doma svůj archiv a přinesl pár ukázkových kousků.
A tak se stalo, že všichni jásali a říkali: jejkotemankote! A pak někdo řekl, ale nemůže se to jmenovat Rychlé šípy! A někdo jiný řekl, tak třeba Rychlé pípy! A dali si pivo a potom všichni říkali: jejkotemankote a byla ruka v rukávě.
To je stručná historie publikovaných příběhů Rychlých píp, ale nikoli historie celé Michalovy práce.
Díky skoro archeologické práci grafika, ale hlavně Michalova kamaráda Ondry Tůmy máme k dispozici zřejmě úplně první pokusy o komiks tohoto typu. Můžeme se jenom dohadovat o tom kdy vznikl. V celém sešitě je je použit jenom jeden letopočet 1976 v souvislosti s úplně novým horolezeckým lanem! Můžeme tedy předpokládat, že tady byl Michal aktualní, takže řekněme, že se ocitáme v sedmdesátých letech minulého století, kdy je Michal někde mezi základkou a střední školou.
U jednoho příběhu je jako spoluautor uveden i Ondra Tůma, který k přesnému určení uvádí pouze: jo, tak nějak to mohlo být!
Z obrázků, které můžete vidět i na této výstavě je patrné, že chvíli trvalo, než si Michal upravil a vypracoval linku k obrazu svému a také že těch komiksových vzorů tu bylo více. Jsou momenty, kdy vidíme, že si jistě rád prohlížel i komiksy Káji Saudka. Ne, nejsou tu prsatý buchty, ale třeba docela dost vostrá motorka se tu vyskytuje.
Zatímco v prvních dílech MIchal nechává své hrdiny zažívat normální příběhy a založit hudební skupinu, postupně se dostává do světa čistého dada a s tímto záměrem se proměňuje a zraje i kresba.
Když to teď píšu, uvědomuju si jak je snadné zabřednout do skoro kunsthistorických výkladů, ale předpokládám, že vás to tak docela nezajímá a vyberete si z vystavených kreseb to, co vás zajímá a buďto se vám v tom světě bude líbit a nebo, prostě, půjdete dál.
Jednu poznámku na závěr si ale neodpustím. Když Rychlé pípy začaly vycházet v oficiálním časopise, rozšířily brzy velkoměstské Tam — Tamy tuhle zprávu i k samotnému Jaroslavu Foglarovi. Byl pobouřen. Když ale došlo k osobní schůzce, Jestřáb pochopil, že Michal Hrdý je skaut a tramp a v podstatě Mirek Dušín a měl pravdu.
My, kteří jsem měli to štěstí ho znát, to klidně odsvědčíme.
PS. Tím, kdo inicioval změnu názvu na Rychlé pípy byl, podle některých zdrojů sám Jaroslav Foglar. Nechávám tu obě verze s tím, že přejmenování byla prostě správná volba.
