Jan Rejžek napsal a vydal paměti, Jan Lukavec o nich napsal do Reflexu „Ambiciózní troska“ Jan Rejžek, jeden z nejznámějších českých kulturních publicistů, napsal skvělé paměti a já jsme neodolal, požádal nakladatelství Galén o recenzní výtisk a teď mi je žinantní o nich nic nenapsat, ale Reflex, jak už jsem řekl tuhle knížku recenzoval a mě tedy zbývá jenom ten kurvafix, což se vlastně hodí.
Důvodů, proč jsem si ji chtěl přečíst je víc, ale ten nejdůležitější asi je, že Jan Rejžek byl pro moje vnímání světa hodně důležitý a to proto, že psal v sedmdesátých letech do časopisu Melodie, kde byla spousta skvělých autorů a oni mimo jiné mohou za spoustu věcí, které se v mém životě později staly, ale Rejžek mě tenkrát bavil možná víc než ostatní.
Myslím, že byl nekompromisnější než ostatní a puberťákovi to velice konvenovalo a asi to dost ovlivnilo to jak jsem začal psát sám, než mi došlo, že ten pohled zlého spratka je vlastně dost jednoduchá figura a že někdy možná lépe funguje laskavější přístup. Velký pokrok byl, že jsem to, co mě irituje, rozčiluje až sere začal ignorovat, což je možné brát jako ústup z pozic, nebo jako moudrost indiánské babičky.
Jestli mě něco na té knížce fascinuje, není to ani množství historek (rozdílné kvality), ale množství jmen. Když něco vyprávím, obyčejně se u jmen zadrhnu: takovej ten, no, myslim že jeho ségra měla za manžela toho kluka od někud, myslim, ze Šumavy. Nebo z Krkonoš…
Rejžek ne. Celá jména, většinou s datem narození a někdy i s datem úmrtí.
Znám jediného dalšího člověka, který to má podobně, toho … no … jak se jmenuje … Jirku Popela, který je frontmanem skupiny Píča.
(Nepamatovat si, kdo je šéfem Píči, to by byla ostuda!)
Tohle nastavení, kdy si člověk pamatuje přehršel jmen (a kdo to má, tomu bezmezně závidím) je v kontrastu s Rejžkovým popisem svého alkoholického období. Myslím, že jsem si něco podobného taky prožil a že, jestli jsem si do té doby něco pamatoval, úspěšně jsem to vymazal (včetně toho, co bylo vlevo dole) Rejžek si pamatuje všechno. A jestli náhodou ne, nemám na to ho kontrolovat a jsem odkázán na to mu věřit.
Ale kampak na vtipálka Rejžka.
(strana 200)
Faktem je, že od té doby, kdy Jan Rejžek opustil svět hudební kritiky, začal psát hlavně sloupky a vstoupil (různým způsobem) do politiky, ať už jako hradní úředník, nebo jako tiskový mluvčí seskupení ODA, ztratil se mi poněkud z dohledu. Měl jsem na starosti jiné věci. A to je dobrých třicet let!
Registroval jsem potom občas spíš jeho excesy, nevšimnout si jich bylo nemožné, ale nikdy jsem neměl zvláštní důvod je více zkoumat a ta zpráva, kterou jsem si z toho odnesl byla: Rejžek žije. A blbne.
Proto mě tahle knížka vlastně bavila i když by si zasloužila pozornější a důslednější editorskou práci. Vyprávění není chronologické, což by tak docela nevadilo, kdyby ovšem vždycky bylo jasné, kde se na té časové ose právě nacházíme. Odskoky na téhle cestě tam a zase zpátky jsou mnohdy hodně zmatené a čtenář může být dost zmaten. Že by nebylo od věci škrtat, je možná jenom moje úchylka, ale i ostrá tužka by asi téhle knížečce prospěla.
Za zmínku stojí fakt, že nakladatelství Galén se věnuje těmto autorům, kteří byli důležití pro několik generací konzumentů hudby a pomáhali jim se v tomto světě orientovat. Třeba právě souborné vydání hudebních kritik, recenzí a rozhovorů Jana Rejžka Jak tohle vůbec můžete otisknout nebo Černý na bílém je autorizované souborné vydání hudební publicistiky Jiřího Černého (momentálně šest !!! svazků).
