Vyju si

Byls v lese?
Byl.
A dobrý?
Dobrý, ale moc lidí…
Kolik?
Dva.

Jo, mám trochu fobii z lidí a je to o to horší, že o ní vím a že vím, že mi to ztěžuje práci, protože bych se s nimi někdy měl, chtě nechtě, setkávat, hovořit s nimi a udržovat sociální kontakt.
Nevadí mi setkávat se s nimi na asociálních sítích, protože je mohu prostě vypnout, horší je to s telefonováním, protože jsem se ještě nenaučil vypínat zvonění nebo telefon nezvedat. Je to možná výchovou, možná i pocitem, že třeba někdo potřebuje nutně pomoci a volá ne z plezíru, ale o pomoc.
Vtipné je, že i když telefon zvedám, nebývá ten hovor úplně plynulý, protože zapomínám mluvit.
Ono když jste pár dnů zticha a hovoříte jenom se psem, tahle dovednost se docela rychle vytrácí.
Pes komunikuje nonverbálně a ani já nepotřebuju moc slov na to, abychom si rozuměli.
Ptám se ho: jdem?
Když jdeme ven.
Ptám se ho: jdem?
Když se vracíme domů.
Ptám se ho: jdem?
Když jdeme spát.
A říkám: neser!
Když se zamiluje do fenky, která už dlouho nešla kolem baráku, a on sedí u okna a má žal a vyje a vyje…
Říkám sice: neser, což může vypadat drsně a neempaticky, ale on dobře ví, že vím, že se trápí, a chápe to. Koukne na mě smutně a vyje dál a já jsem už potichu, protože jsem vyčerpal svůj příděl slov pro tuhle situaci a vyju si sám pro sebe, potichu, jenom uvnitř ve své hlavě a ve svém srdci.
A on potom přijde, lehne si někde blízko, dá mi hlavu do klína a myslí si: neser.
A má pravdu.
A potom se sebereme a jdeme zpátky do lesa a je to dobrý, protože i když potkáme dva lidi, pořád to ještě ujde, neboť za pár týdnů dorazí výletníci, kteří se budou snažit najít svoji samotu a budou mít smůlu, protože lidí je mnoho a lesů málo.
Auuuuuuúúúú!