Jsem neznaboh

Jsem neznaboh. Přesto, když chodím krajinou anebo třeba městem a vzhlížím k objektům, které vznikaly proto, že někdo chtěl právě bohu vzdát hold, úctu nebo chtěl rovnou vybudovat stavbu, kde by se mohl scházet s lidmi podobnými, musím uznat, že právě tihle lidé měli vkus, fortel a cit pro to, najít místa opravdu kouzelná.

Kostely, kapličky a boží muka někde pod čtveřicí lip zahlédnuté v protisvětle, obzvlášť takhle na podzim, když už je sluníčko nízko, to je krása a to neznabožství je na chvíli zapomenuto… Viď, přírodo.

Křesťanský bůh měl kliku, že jeho fandové měli — plus minus — dva tisíce let na to, aby ho mohli vzývat a uctívat a aby pro něho mohli pracovat, protože se podařilo vytvořit opravdu silnou organizaci, která je podporovala.

Nebylo to tak ale, jak víme, vždycky a nebylo to (a není) to tak všude.

Třeba bolševik (svině proradná) v Čechách a na Moravě těmto aktivitám právě nepřál, přesto je – díky bohu – nedokázal zastavit.

Této etapě se věnovala výstava Posvátné umění v nesvaté době (České sakrální umění 1948–1989, připravilo Muzeum umění Olomouc), na kterou navázala i stejnojmenná obsáhlá kniha, respektive katalog. Díky tomu se můžeme socialistickou krajinou se všemi jejími paradoxy procházet znovu a znovu.

Každý jednotlivý příběh těchto sakrálních staveb je jedinečný a vydal by sám o sobě na další knížku nebo na dlouhé vyprávění.

Nebudete se divit, že vybírám jeden obzvláště bizarní.

Duchovní správce farnosti Stráž pod Ralskem, Václav Pospíšil, pozval k výzdobě kostela sv. Zikmunda Vojmíra Vokolka.

Ten na evangelní stěnu, která je prolomena vchodem, namaloval fresku Adorace rakety. Je to apokalyptická vize inspirovaná částečně blízkým okolím Stráže, kde se těžil uran. Na hromadě odpadků vyvolávající pocit zmaru se chystá ke startu raketa, kolemstojící k ní vzhlížejí, odpadky nevidíce. Vpravo dole, zády k divákům, sedí Kristus, hovořící s horníkem a ženou s dítětem, jako připomínka toho, že nikoliv v technice a v institucích, nýbrž v evangeliu musíme hledat východisko!