Zatím poslední realizovaná divadelní hra Tomáše Dianišky měla premieru v libereckém Malém divadle, jmenuje se Tajemný pan Zet a moje recenze zní takhle: Je to vlastně hrozná pí*ovina, ale klidně na to půjdu znova.
Je to parodie na kdeco; Tomáš napsal a nazkoušel představení, ve kterém smíchal Agathu Christie, ale třeba i film Smrt jí sluší, do koktejlu, o jaký se pokoušejí odjakživa studenti a hrají to rodičům, ale hlavně svým spolužákům na vánočních besídkách, aby se v tom smutném předvánočním čase pobavili.
Dianiškova výhoda je, že má k dispozici soubor (v Liberci, ale třeba i v Praze na Palmovce, kde je teď doma), jenž je schopný takovouhle legraci odehrát přesně a precizně a umí vtipy, které on napsal a zinscenoval, prezentovat s tou správnou dávkou stylizace – aby byla stále vtipná, ale nikdy trapná.
Jako vtipálek to oceňuji velmi.
Na to, aby byl člověk dramatikem, by to nestačilo, a tak můžeme u Dianišky sledovat ještě dvě další linie tvorby, které tuhle první doplňují, rozvíjejí a táhnou jeho kumšt do vyšších pater.
Jednou z nich jsou adaptace internetových blogů. Lépe řečeno úspěšných internetových blogů – a tady je markantně vidět Tomášův talent správně si vybrat dobrou předlohu a potom ji nezničit, nýbrž občerstvit jevištním provedením.
Mohli jsme se tedy podívat na to, Jak sbalit ženu 2.0, a teď aktuálně (právě na Palmovce) na Ženu filmového kritika, která je až někdy do konce prosince beznadějně vyprodaná.
(Třeba mě tam pustí.)
Třetí, a podle mého nejsilnější složkou Dianiškova díla, jsou potom hry inspirované skutečnými příběhy, které on ovšem prohněte a upeče obyčejně velmi pikantně a nabídne nám jiný pohled na historii, lidi nebo události jiný, překvapivý úhel.
Viděli jsme takhle mrazivý příběh Alana Turinga (Přísně tajné: Hrubá nemravnost), který byl vlastně silnější než filmový Kód Enigmy. Naprosto šílený příběh holky, která na jednokorunové minci sázela lípu a ze kterého třeba v Ústí nad Labem odcházely znechucené skupinky bolševiků (Mlčení bobříků), nebo, zase v Liberci, hru Burian o místním rodáku Vlastovi Burianovi.
Nevypsal jsem zdaleka všechno, co tenhle pořád ještě kluk zatím stihl. Poznamenám jen na závěr, že je škoda, že se mu nepodařilo a zřejmě nikdy nepodaří získat práva na zpracování příběhu Michaela Jacksona. Tenhle kus bych si od Tomáše Dianišky nechal třeba i jenom vyprávět.
(psáno pro reflex)
