Jsou písně a texty, které jsou bezesporu vaše, jenom je – asi shodou okolností – napsal někdo jiný. Ten příběh je ale přece váš!
Znáte to:
Sám / s hlavou sklopenou / pokouším štěstí / náladu zkaženou / zaťatý pěsti mám / a vždycky / když se vracím domů / potichu odemykám / zas slyším tvoje slova / je to však omyl / tak říkám prázdný židli stolu / miláčku vrať se / sjedem to znova…
Vždyť tahle tesknota je, slovo od slova, vaše!
Ano, tohle napsal Ivan Hlas a hraje a zpívá to už spoustu let, aby nám pomohl ty naše trable přežít a nějak se z nich vybabrat.
A má takových kousků víc. Má jich tolik, že si je hned všechny ani nevybavím, a hrával nám je s bigbeatovou kapelou a hrával nám je sám a teď, posledních dvacet let, vystupuje v triu, kde kromě Ivana hraje také Olin Nejezchleba (své violoncello jsem naladil co možná nejhlouběji) a Norbi Kovács (fenomenální kytarista; to se ti to hraje, když máš talent! Jo, ale taky jsem zkoušel dvanáct hodin denně!).
Vydali pár desek, některé dohromady, některé zvlášť, dvacet let je ale taková perioda, kdy se, řečeno Hlasem, stává tohle. Jeli jsme nocí, měsíc svítil jako nějaký bodový reflektor a Olin povídá: „Víte, že jsme spolu už dvacet let?“ Chvíli bylo ticho. A Norbi povídá: „Uteklo to jako voda.“ A já povídám: „Chtělo by to trochu té vody nějak zachytit.“
A tak vznikla deska, kde si můžeme poslechnout průřez toho, co mají obehrané už opravdu důkladně, co někteří známe nejenom z koncertů, ale jak jsem napsal, i ze svých životů.
Ty písničky jsou proti historickým nahrávkám třeba zklidněnější a interpretované s jistým nadhledem. Plynou tak, jak slibuje název desky. Pramínek času.
Další písnička z mého života je tahle. Je vtipná, protože jsem vlastně vtipálek, že ano. Vždycky se před dveřma zouvám / pečlivě hlídám svůj sklad / vědomě před váma couvám / já se neumím smát / pak ještě přijdou ti další / je mi z nich úplně nanic / kopnutej prazvláštní falší / já se neumím smát.
******
Jednu vtipnou historku tu ale přece jenom mám. Když jsem hledal podklady k Pramínku času v počítači, nenašel jsem nic než tenhle obrázek. Ale podle těch vlásků bych řekl, že tam Ivan už někdy byl.
(psáno pro reflex)