Je to jak včera, kdy jsem si koupil první (úplně první) Reflex. První číslo někde na Budějovické.
U novin jsem byl tak napůl, některé lidi už jsem znal a spoustu ne, ale potom jsem nastoupil jako redaktor do časopisu Škrt a Kuk, redakce sídlila v Klubu novinářů v Pařížské ulice a v přízemí byla hospoda, kde jsem prostě musel poznat všechny. Bylo to boží.
Takže samotný start Reflexu jsem nezachytil, byli tam všichni chytří a svým způsobem hned hvězdy, takže jsem se držel zpátky, ale někdy kolem roku 94 jsme prolomili ledy a zprvu nenápadně začala naše spolupráce.
Když jsem v roce 95 opustil Prahu a na vsi o práci nezavadil, začala užší spolupráce, což byl teda velkej mazec, protože doma jsem neměl ani telefon a nejbližší fax byl dvacet kilometrů daleko. Dojel jsem do Rumburka, od mámy z práce si zavolal o čem mám asi tak kreslit, v hospodě to načmáral a poslal. Když fungovala linka…
Pak pustili internet a to nebylo možný!
Ten fofr! I když to byl vytáčený připojení. A skener. A barvy.
A jednou za čas na pivo s tenkrát asi nejlepší redakcí. Dan, MIlan a hlavně grafik Míťa Gaydečka.
Kvůli němu jsem začal používat tablet.
Kreslil jsem tenkrát tuší, vybarvoval anylínkama a někdy fakt trvalo, než to uschlo. A kreslilo se hodně. Měl jsem hotovejch asi osm kresbiček a než jsem je naskenoval, polil sem si je tuší. A za chvíli se hrálo nějaké důležité utkání na mistrovství světa v hokeji. Bál jsem se Míťovi zavolat, že eště tak hodinku a pošlu to…a že ten hokej nestihne.
Ale měl jsem nějakej úplně první piditablet a namastil to všechno asi za sedum minut. A od té doby jsme měl nový pracovní nástroj, který se osvědčil. I když jsem samozřejmě modernizoval.
A tak to šlo dál, celý roky. Brzo by jich bylo třicet.
Asi to neklapne.
Reflex se změnil. Není to jedna redakce, nýbrž součást korporátu. Odešli vynikající a inspirativní autoři, odešli fotografové. Mění se generace a i když je pár lidí, za které dám klidně ruku do ohně a mám je moc rád, atmosféra je jiná.
Když mi minulý pátek oznámil nový šéfredaktor Martin, že na kresby nejsou peníze a nebo asi tolik jako před dvaceti lety, ani jsem se nedivil, ale budu si raději kreslit sem, když je to stejně, jako skoro zadara do kdysi super časopisu, který jsem miloval a byl pyšnej, že jsem spoluautorem.
Když se rozneslo, že končím, dostal jsem i výzvu, abych komentoval situaci v redakci. Na to nemám gebír. Byl jsem tam v posledních letech tak málo, že absolutně nevím, co se tam dělo. I když něco tuším.
Ale svědectví z druhé ruky se nepočítá.
Mohl by být tenhle článek mnohem delší a cestou mě napadla celá řada odboček, ale už teď je to mnoho slov.
Třeba se k tématu ještě někdy vrátím, ale kdoví.
Krásnej kus života to ale byl.
