Sedmdesátá léta v česko německém pohraničí, v takzvaných sudetech, v lese sviní byl životem v lese sviní, v lese šedivém jako bedýnka rozhlasu po drátě, který jsme zapínali vždycky v neděli po obědě a byla tady, hle! pohádka a potom večer klasická divadelní hra, Naši furiant, třeba s pobídkou: děti brečte ať je váš tatínek ponocným!
Ráno byla všechna universální moudra pryč.
Tak přicházelo divadlo do zhasnuté kuchyně a najednou to byl svátek.
A potom magneťák Sonet Duo a nahrávky ze Semaforu. O mé budoucnosti bylo rozhodnuto, tedy ne o tom, že bych byl nutně divadelník, ale rozhodně, ROZHODNĚ! budu ten vtipnej.
A pak všechny divadelní hry, které měli v knihovně, které jsem měl přečtené hned, protože jich nebylo mnoho.
Studia v České Lípě probíhala za školou, v Jiráskově divadle se spolkem Jirásek (Jirásek!) a školení profesora Vinaře o tom, že není jenom Stanislavskij, ale taky Grotowski, a pak Oidipus, ale taky pohádky pro haranty ve všech těch vesnicích, kam se vám nechce, ale protože jste momentálně obrozenec, tak jedete.
První představení na Jiráskově (zase Jirásek!) Hronově byl Jan Roháč z Dubé.
Jako vyslanec z tmavé kuchyně, cítil jsem se nesvůj. Tohle je to nejlepší, co se vylíhlo na ochotnické scéně? Proboha!
Odpověď mi daly hodiny v restauraci na Prajzku a v hospodě na koupališti v Dřevíči, že totiž divadlo je téma o kterém se dá debatovat stovky hodin, pohádat se i usmířit, tu a tam všechno vyřešit, ale ráno si to nepamatovat, protože konzumace byla příliš intenzivní. Koloběh přírody… A nutnost začít večer znovu.
Změna politického režimu potom přinesla otevření divadla svět a z divadel mi zbyly hlavně divadelní bary, ovšem pokračování v nekončících osobních konzultacích byly stejně intenzivní. A se stejným výsledkem. Ráno byla všechna universální moudra pryč.
Bytová krize způsobila, že jsem musel nakonec na pár měsíců (které se protáhly na celá desetiletí) velký svět opustit a vrátit se do zhasnuté kuchyně a stát se znovu obrozencem.
Psal jsem na vesnické weby o tom, který spolek nám do lesa sviní přijede zahrát a s hrůzou zjistil, že až na vyjímky kolují ve veřejném prostoru o divadelních produkcích hlavně pitomé a nic neříkající anotace (divadel je mnoho, pisálků málo a novin, které by se tématu věnovaly jenom pár) a vydal se na průzkum, ale jako svůj vlastní recenzent a fotograf, ale také řidič už nebyl prostor zapojovat se do debat. Bylo to fajn, ale něco tomu chybělo.
A tak jsem přibalil spacák a jsem zase šťastnej, přestože se někdy cítím stejně, jako po tom hronovském Janu Roháči z Dubé a někdy na vrcholu blaha.
A to povinné řízení auta má taky svoje výhody. Čeká vás nekonečná štreka domů, ale už jste vybaveni. Máte stovky nahrávek divadelních her, jedete a posloucháte a jste zase zpátky v té temné kuchyni, nevíte nic a je vám zase jedenáct…
