Jana Hrubého znám spoustu let a z těch spousty let jsem ho hlavně nevídal, ale myslím, že jsme o sobě tak trochu pořád věděli.
Začátkem devadesátých let minulého století jsme se potkávali v redakci časopisu Škrt, on trochu jako zadumaný pán, my, třeba s Michalem Hrdým, jako rozjívená trdla opilá zbytkem mládí a spoustou alkoholu a výzev, které jsme nakonec (ne)dokázali využít.
Snažili jsme se být vtipní a chtěli jsme, aby naše vtipy byly třaskavé a třeskuté a Honza pro nás trochu nudný patron, který si s námi dal občas jedno pivíčko a někam zmizel…
Čas ovšem, už z principu, mění přístup ke kreslení, k fórkům, k životu a tak jsem si v průběhu let na Honzu občas vzpomněl, občas našel nějakou jeho kresbu a začal oceňovat jeho přístup, klid, přes zdánlivou nejistotu suveréni linku a podivné nápady, které nám nabízí k posouzení a i když nám úplně netrhá bránici, je příjemné v jeho přítomnosti trávit čas. Myslím, že bych si teď na zeď pověsil spíše nějaký jeho obrázek, než nějaký svůj.
Potkali jsme se nedávno, mluvili a mluvili a bylo to hrozně příjemný.
Janův život šel úplně jinými cestami než ten můj a shodou různých událostí se stal (vlastně logicky) knězem.
A teď, jak to tak chodí, jsem ho potkal znovu, tedy jeho tvorbu.
Vystavuje společně se svou dcerou (jo, kněz a má dceru, hodně krkolomný příběh!) v budově krajského úřadu v Liberci a i když to není úplně nejideálnější prostor pro jejich (vlastně pro ničí) tvorbu, strávil jsem tam příjemný čas a dumal o tom, jak se ty naše životy divně kroutí a šmodrchají a jak je to chvílemi strašně příjemný potkávání.
Díky, Jendo.