Počítám po kolikáté jsem na pardubickém divadelním festivalu Perštejnlové a myslím, že třeba po páté, ale nemůžu se dopočítat, takže vlastně mockrát, vzhledem k tomu, že letos se tahle akce na nádvoří pardubického zámku dočkala devátého ročníku.
Vloni už to vypadalo, že sepíšu nějaké povídání, ale ředitel zámku a muzea Tomáš Libánek přinesl ochutnat pivo Sluneční bárka, takže místo psaní o divadle psal jsem o chlastu –>
Dneska sedím poněkud na sucho právě na tom místě, kde jsem vloni popíjel Sluneční bárkua ptám se jedné z organizátorek a dramaturgině festivalu Kateřiny Prouzové, kde se vzal název Pernštejnlove a kdo je jeho vynálezcem je jisté je, že se přesně neví, což je myslím vysvětlení, které je symptomatické a obvyklé. A na žádné soudy zatím nedošlo.
Než se budu věnovat divadelním produkcím, poznamenám ještě, že opravdu bolavým festivalovým místem byla posádka, která se starala o zámeckou kavárnu a catering vůbec, posádka, která se rok co rok měnila, ale vloni a letos se situace změnila, respektive ustálila. Sláva a nazdraví!
Pernštejnlové trvají posledních několik let pět dnů (od čtvrtka do soboty, případně do nedělního rána)) a dramaturgie je taková, řekněme popově alternativní.
Do hlediště na nádvoří se vejde nějakých třista padesát lidí a přilákat je není nejjednodušší úkol, takže se tu objevují buď soubory osvědčená, na které si už místní publikum zvyklo chodit (olomoucká Tramtárie), nebo mají takové renomé, že je skoro sázka na na jistotu, že diváci příjdou (letos divadlo Bez zábradlí).
Zajímavou a riskantní volbou byla letos pozvánka pro jihlavské Horácké divadlo s inscenací Utrpení mladého Werthera. Jedná se o ne úplně snadno uchopitelný text a co si budeme povídat, většina lidí si myslí, že v Jihlavě se hraje hlavně hokej (to ale vlastně platí i pro Pardubice!) a s divadlem si nejsme úplně jistí…
Druhou scénou Pernštejnů (Pernštejnlovů? festivalu Pernštejnlove!) je šapitó na hradbách, prostor, který vytváří prostor pro méně známé soubory nebo projekty a i ten funguje utěšeně, čili: sláva.
Třetím bodem programu jsou koncerty v zámeckém parkánu a tady se hraje opravdu nezávisle, ale kvalitně a letošní volba přesunout termín (zatím dvou ze čtyř) koncertů do pauzy mezi odpoledním (šapitó) a večerním představením (nádvoří) považuju za velmi šťastnou, už jenom proto, že najít po dvou někdy náročných představeních sílu na to soustředit se na na hudební produkci, která vyžaduje zvýšenou pozornost nejenom od hráčů, ale i od posluchačů nebylo snadné a poněkud kontraproduktivní.
Doufám tedy, že se Pernštejnlove dočkají nejen desátého, ale i spousty dalších ročníků. Zabránit v tom nemůže ani počasí (kredit pro diváky z letošního pátečního večera!), ale jenom nedostatek finančních prostředků, ale to je určitě písnička, kterou znáte.
A furt nehraje dostatečně nahlas, aby jí slyšeli ti, kteří drží kasu. Kdekoliv.
