Kniha, bichle, událost.
Úctyhodné dílo, které nemá v naší a pravděpodobně ani v literatuře zahraniční obdoby, jak píše v jednom z doslovů PhDr. Jan Hubert.
Anotace na stránce vydavatele Acasemia je myslím poměrně přesný:
Sebevražda. Tajemná, skrytá, uzavřená v hloubce srdce, a přesto na očích, tichá, často však hřmotná, decentní nebo surová, upozorňující či nic neříkající, odporná, jindy hodná obdivu, nečekaná, varující … definitivní. Tato kniha představuje fenomén sebevraždy a otevírá diskusi o jednání směřujícím k dobrovolnému ukončení života vlastní rukou. Opírá se o obecně známé a historicky deklarované teorie i praktické zkušenosti, naslouchá vyprávění novodobých policistů, koronerů a soudních lékařů, kteří se posuzováním sebevražedných nálezů zabývají, a věnuje se tomu poslednímu, co sebevrah někdy světu zanechává – dopisům na rozloučenou. Je o nesnesitelnosti bytí. O lidech vyhnaných nepříznivými okolnostmi za tenkou hranici mezi životem a smrtí. O těch, kteří se rozhodli.
Čtu si, listuju a protože každý má na to extremní a definitivní řešení životní situace poněkud jinej názor, snažím se z těch pohledů sestavit si nějaký vlastní a definitivní stanovisko, ale samozřejmě, že to nejde.
Jako doplňkovou četbu lze samozřejmě doporučit Dějiny sebevražd (Martin Monestier) nebo prozkoumat postavu obsedantně-neurotického návštěvníka kavárny v Amelie z Montmartru (Dominique Pinon).
