Málo platný, vyrostl jsem v hospodách čtvrté cenové skupiny a i když nepohrdnu čistým ubrusem, načinčaným jídlem a vyškoleným personálem, nejblíž mám pořád k těm ušmudlaným začouzeným palírnám, kde je to prostě tím zvláštním nepopsatelným způsobem útulný i když tu třeba smrděj hajzly a pingl si občas úplně přesně nepamatuje co si kdo objednal.
A palíren ubývá, bohužel.
Nacházíme se ve vlastně ilegálním prostoru.
Když jsem se kdysi propracoval ke stolu štamgastů v pražském Smíchovském sklípku, bylo to jedno z mých prvních životních vítězství a velká pocta. Seděli tu inženýři i řemeslníci, kumštýři i povaleči v dokonale demokratickém souznění nadávali na režim a sdělovali si sladká i hořká tajemství svých podělaných životů a bylo to krásné, což říkám s vědomím, že si zdaleka ne všechno pamatuju a některé dopoledne, odpoledne, večery i noci se ztrácejí v mlžném oparu.
Kapitalismus potom kupodivu nepřinesl rozvoj a pestrost, ale vlastně unifikaci těchto zařízení a i když jsme se mohli ještě nějaký čas ráchat v tom inspirativním prostředí putyk, díky existenci zapadlých heren, najít dneska podobnou je skoro nemožné a jezdit ze severu do Olomouce do legendární Ponorky jenom proto, aby si člověk mohl dát pivo v opravdu liberální krčmě je přeci jenom trochu úlet a přepych.
Když ale hledáte, najdete i jinde.
Na dveřích je cedulka, která hlásí, že uvnitř je rodinná oslava, když vejdete ocitnete se rázem v jiném čase i prostoru. Ocitnete se tam, kde se můžete cítit doma…. Prostě v rodině.
Cinkot sklenic, pach kouře, ne vždycky zvládnutý pohyb a jeho koordinace. Prostě dětství.
Protože jsme ale v moderní době, můžete si, když si ulevujete na hajzlíku přečíst osvětový eták a hned, při pohledu do mušle, ověřit v jakém jste právě stavu.
Bohužel vám nemůžu dát nějaké přesnější koordináty, protože, domyšleno do konce, nacházíme se ve vlastně ilegálním prostoru, což tomu místu dává zvláštní kouzlo.
A má také kódovaný název.
Tajňačka.
Sláva jí!
