Máma si trochu vyčítala, že nevstoupila do strany, byl jsem takový trochu blbý dítě a nikam mě nechtěli vzít a možná teda doufala, že by to mohla napravit, ale neudělala to. Byla by asi jedinou komunistkou v rodině, aspoň kam dohlídnu.
Já byl chvíli pionýrem, když to u nás na škole vedl Pavel Kubát, kterej s náma jezdil na čundry. Hrál na banjo a na kytaru a vařil nám na výletech nesnesitelně hnusnou břečku. Naházel do kotlíku špek a paštiku a hrozně si pochvaloval, jak je to výborný a sytý. My, pionýři zvraceli v křoví a dělili se o poslední tatranku.
Pak jsem byl několikrát svazákem. Brzy jsem pochopil. že než dělat problémy s tím, že nevstoupím, stačí neplatit známky a vono to nějak vyšumí.
S komunistama byla patálie, byli neodbytní, hlavně ti na vojně. Uměl jsem spočítat trojčlenku a podepsat se, takže jsem se jim zdál být perspektivním adeptem, ale tady většinou zabrala klasická obrana prosťáčka: ještě se necítím dostatečně zralý a připravený.
No, když hrajete šachy, můžete rošádu uskutečnit jenom jednou za hru, obranu prosťáčkovu můžete hrát do nekonečna.
Váhal jsem někdy, jestli to nevzít?
Ano, obyčejně asi tak půl vteřiny.
Když padal režim, byl jsem chvíli pomocnou sílou v nádvorní partě jedné konzervárny na venkově. A pak, jeden den na demonstraci v Praze. Bylo to ten den, kdy na balkoně Melantrichu poprvé vystoupil Václav Havel.
Prvních deset minut bylo fajn, ale pak jsem se rozhlíd a začal vnímat dav a to bylo čistý peklo.
Vytratil jsem se do Vodičkovy ulice do baru, kam chodili veksláci a bylo vidět, že jim trochu zaskočilo. Ale brzo nabrali dech, jak víme. Já si dal ferneta a kafe za tři třicet a přemýšlel, co vlastně budu dělat dál.
Do teď jsem se nerozhodl.
