Bydlím na hranici, ve městečku Kurvafixdorf. Na hranici mezi socialismem a kapitalismem, na hranici mezi minulostí a ještě starší minulostí. Občas, když je jasno a vylezu na kopec, zahlídnu v dálce věci, o kterých nám kdysi vyprávěli pohádky. A je to velmi, velmi krásné.
Mimochodem, narodil jsem se dva měsíce po Karibské krizi, to znamená, že si to naši rozdávali v době, kdy bylo jasné, že svět se obrací v prdel. Buď to nečetli noviny a neposlouchali rádio, anebo jim to bylo fuk. Prostě si nemohli pomoct.
Moje nejstarší dcera se narodila chvíli po tom, co bouchnul Černobyl. I tenkrát byl svět v hajzlu.
Teď má dva syny, stejně jako oba dva moji další haranti. Taky jsme si nemohli pomoct. Zaplať pánbůh.
Nikdy jsem nebyl ani v jeslích, ani ve školce.
Vyrostl jsem pod šicím strojem babičky, máminy mámy, která se vyučila dámskou krejčou ve Vídni.
Rok po tom, co se máma narodila, přišla o nohu, ale i po tom, do konce života šila. Soukromě.
Jednou jsem jí řekl, že mě vychovala ulice.
Dala mi, poprvé a naposled, facku přes celou hubu.
Když jsem se narodil, žilo na planetě asi tři miliardy lidí. Dneska jich je přes osm miliard. Hustý.
Bydleli jsme v prťavém činžáku ve druhém (posledním) patře. Vedle v takovém pididomečku bydleli babička s dědou. Když jsem se probudil, zatelefonoval jsem jim takovým tím dětským telefonkem a děda si mě vyzvedl. Uvařil mi čaj a namazal čerstvé housky s medem.
Bylo to v rovinách, kousek od Kolína. Městěčkem vedla trať Praha — Kolín a kolmo na ni hlavní silnice. Zapadákov, jak z nějakého westernu. Klid a nuda; nic moc si nepamatuju. Vlastně jo, chodili jsme s dědou kartáčovat rez z nějakých kandelábrů a děda pak dostal vyznamenání za akci Zet. Asi.
Nebyl na to nijak pyšný a metál mi dal. A já ho vzápětí ztratil.
Můj společenský život probíhal pod šicím strojem. Byla to šlapací Minerva, kterou jeden ze strýců zmotorizoval. Stál v nejmenší cimře, která byla kuchyní, krejčovnou i obývákem. Pořád tam s babičkou seděly nějaké paní, které vykládaly drby a vybíraly si, co chtějí ušít. Vybíralo se z tlustých západoněmeckých katalogů obchodních domů. Neckermann, Otto, Quelle…
Babička každou ženu změřila, vyrobila střih, ustřihla látku a ušila, jak v nějakém salonu. Jako prd.
Teta, mámina sestra, bydlela v tom pididomečku u babičky. S manželem a dvěma dětmi. A – pozor! Teta měla televizi!
Vzpomínám si, že se tam rodina scházela a jednou se mohutně vykřikovalo: „Dubček — Svoboda, Dubček — Svoboda.“ Nějak jsem si odvodil, že Dubček je svoboda. Takhle divně a poprvé vstoupila do mého života politika.
Stal jsem se taky vlčetem, tedy malým skautíkem z družiny Racků. Těšil jsem se, že až dorostu, budu skautem opravdovým. Ti jezdili tábořit někam na Sázavu a v jedné výloze na hlavní ulici byl model jejich tábora. V televizi běžel seriál o Rychlých šípech a mě bylo jasný, čím se jednou stanu!
Skautem a Mirkem Dušínem.
Jenomže hovno. Přišli Rusáci.
Jednou ráno, když jsem zavolal dědovi, že jsem vzhůru a on mě vedl na snídani, po hlavní ulici jezdily kolony náklaďáků, obrněnců a tanků.
Tanky ani náklaďáky mě nijak neděsily, ale otevřené transportéry plné šikmookých vojáků s flintama, ty jo.
A do teď mě děsí.
Hovory v kuchyni změnily tón. Myslím, že si pamatuju, jak tam někdo říká: „V Kolíně zastřelili chlapa.“
A ti, co jezdili z Prahy: „Válka.“
Nám harantům to asi bylo jedno, ale atmosféra se měnila. Naproti přes ulici byla sámoška, kde jsem si kupoval Eskymo za padesát halířů, a najednou v tom krámě nebylo v regálech nic. Vůbec nic! Trvalo mi spoustu let, než mi došlo, že nebylo ještě ani dvacet let po druhé válce a skoro všichni, které jsem tenkrát znal, ji zažili.
Počítání let, tedy kolik času uplynulo od různých událostí, je kurevsky krutá disciplína, kterou naštěstí aplikujeme až, když máme schopnost být k těm počtům i náležitě cyničtí. Blázince nejsou dostatečně velké, abychom se tam mohli všichni schovat.
Ještě si pamatuju jedno televizní vysílání a dokonce jsem schopný říct přesné datum: dvacátého června 1969. Tenkrát přistáli Američané na Měsíci, ale ten černobílý přenos si vybavuju. Taky nadšení všech, kteří jsme se na to tenkrát dívali. Dost radikálně jiné zážitky během necelého roku a mně bylo šest.
Ale to ještě nebyl konec.
Máma mě zabalila jako spoluzavazadlo, nastoupili jsme do vlaku, který měl jméno, a vydali se na cestu. Ten vlak se jmenoval Vinobona, byl tam jídelní vůz a já jsem chlemtal Coca-Colu jako nezřízený a protože jsem byl roztomilý chlapeček, všichni spolucestující si mě zamilovali a kupovali mi nový a nový rundy. První mejdan a honorář za roztomilost.
Mimochodem, na cestování vlakem jsem byl zvyklý. Nejčastěji jsem jezdil s dědou za příbuznými na Vysočinu nebo za protetikem do Prahy, který se staral o babičinu dřevěnou nohu.
Děda byl skvělej, s každým hned zapředl řeč a vůbec byl velice společenský, ale zároveň byl poněkud spořivý. Pamatujete, co jsem říkal o tom krátkém čase, který utekl od války?
Znamenalo to, že mi nikdy nekoupil nic k jídlu, všechno, co jsme potřebovali, jsme měli z domova, ale vysvětlete to harantovi, kterej vidí na Masaryčce housky se salámem, ze kterých kape mastnota. Vypadaly nejvíc k sežrání! O pomerančové limonádě Pomelo v plastovém kelímku ani nemluvě!
Dědo! Jak si mě tejral!
A jak já teď tejrám všechny svoje blízký na výletě, protože si přece chleba můžou namazat doma…
Vindobonou jsme jeli samozřejmě do Vídně. Do Vídně z té díry, kde jsme bydleli, z díry, kterou sice vlaky jezdí, ale zdaleka všechny tam nezastavují. Z té díry, kde právě obyvatelstvo vykoupilo samošku, ze země, kterou právě obsadili Rusáci, a najednou jsme byli ve městě, kde svítily světla, obchoďáky byly narvané zbožím a v Prátru se točilo Ruské kolo! Jediná ruská věc, která jakžtakž ušla.
A když je ti šest, připadá ti to úplně normální. Jednou je tak, jindy tak.
Za týden jsme jeli zpátky, já měl plnou škatuli angličáků a byl jsem úplně spokojenej. Všichni mě měli rádi a nedali mi znát, že je něco tak strašně špatně.
Táta totiž úplně nadšenej nebyl. Teď už vím, že jsme tenkrát měli vyřízené papíry do Kanady, a když už byl nachystaný na cestu, myslím, že tady poslal pár soudruhů do prdele, protože předpokládal, že už je nikdy neuvidí. Takže minimálně jeho situace byla dost komplikovaná.
Jenomže máma tady nechtěla nechat babičku, což se lépe chápe, když zdůrazním, že babička to byla moje, ale její maminka, která, jak jste pochopili, neměla úplně jednoduché…
Došlo asi k několika neshodám, které asi vedly k dalším neshodám, a naši se tohoto problému už nikdy nezbavili.
Jak to píše ten Kurt Vonnegut?
Tak to chodí…
Mně z té doby zbyla navěky „Angličtina pro samouky“, kterou táta tenkrát drtil a dostal se s ní jistě mnohem dál než já za celý život, i když si občas myslím, že:
I’m a lumberjack and I’m OK
I sleep all night and I work all day…
No, nepovedlo se.
Do Kanady jsme se nestěhovali, ale tábořiště jsme změnit museli.
Sice jsem nastoupil do první třídy ještě jako Středočech, ale jednou v noci v listopadu někdo zabušil na dveře, všechny probudil a naštosoval nás do pidináklaďáčku jménem Žuk a vyrazili jsme.
Pro mě to bylo neznámo, naši věděli, že se stěhujeme do Sudet, do Kurvafixdorfu. Táta tady trávil dětství i mládí a kdoví, jestli můj skutečný počátek nemá místo někde tady na pasece kousek od hranic s Eddeer, když se tu teď cítím jako doma…
Cesta do nového domova nebyla standardní. Než jsme se dopracovali do pohraničních hor, jeli jsme vlastně nepřetržitě proti kolonám okupačních vojsk. V rovinách kolem Poděbrad, Nymburka a Mladé Boleslavi bylo i po tmě vidět daleko a musely to být neskutečné manévry. Tahle noc má nasvědomí, že i hodně dystopické filmy pro mě nejsou dystopickými dost.
Mojí Kanadou se tak stal tenhle konec světa. Dneska tomu říkáme náhorní Karabach, prdel světa nebo konec světa ve středu Evropy, ale ten nástup byl famózní.
Klidně si najděte v meteorologických statistikách, jaká to tehdy byla zima!
Napadly metry sněhu a to nejen pro prcka, kterého ohromí pár cenťáků. Mrzlo. A do toho jsme se po pár týdnech úplného provizoria stěhovali do rozestavěné bytovky, která byla (a doteď je) dostatečně strašná na to, aby tu mohl ten dystopický film pokračovat.
Ale byli jsme, nebo tedy já byl, dostatečně šťastný na to, abych si na nic nestěžoval.
Kolem byly lesy, v potoce stáli pstruzi, sluníčko svítilo a hvězd bylo plný nebe.
Ve vyprávění by měl být přítomný konflikt, a nejsem si jistý, jestli tu nějakej je. Jasně, napadli nás Rusáci, stopli jsme emigraci, stěhovali se někam na vydrholec, ale mě to všechno přišlo nějak normální a organický. Fakt je ten, že jsem byl asi vždycky trochu pomalejší. A pořád roztomilej.
Situace, ve které jsem se necítil konformně, byl nástup do nové školy.
Pro ty, kteří to nezažili: Paní učitelka vás přivede na stupínek, řekne, že jste tenhle novej a že jste od teď spolužáci.
Je to strašný poprvé, ale pak už vždycky.
Mimochodem, takhle se do třídy tenkrát nejčastěji vodili cirkusáci nebo světský, kteří na tom sice byli líp, o to že to zažívali úplně furt, takže jsem je chápal a byli mi nějakým způsobem blízcí.
Ta stopa vandráctví, vyděděnosti a nedůvěra mi zůstala už navždy.
Když o tom přemýšlím, byl jsem potom vždycky trochu všude zdejší, zároveň však zdejší nikde a taky trochu ničí, což je věc, která umí život zkomplikovat.
