Když se řekne komiks a Jaroslav Rudiš, obyčejně vám naskočí další jméno, Jaromír 99. U Nočních chodců je to jinak; tím kdo si vzal na starost obrázky, neboli výtvarnou stránku (stránek) byl Nicolas Mahler, výtvarník z Vídně. Kresba je z rodu čmáraný humor, takže mě je to hodně blízké.
Příběh je prostý.
Dva chlápci, jeden jako tyčka, druhý oplácaný prcek jdou nocí a mudrují. Jdou, střídají hospodu za hospodou, pivo za pivem a vedou řeči, jaké vedeme my všichni, jenom si je málokdy tak docela pamatujeme.
(Zajímalo by mě, jakou metodu praktikuje autor Nočních chodců, aby vylovil právě ty správné vzpomínky a dal dohromady příběh, který udrží pozornost celou knihu. Kdybych to uměl, klidně bych se tím i živil!))
Noční chodci vyšli nejprve německy, ale když si čtete české vydání, všimnete si jistě, že příběh by se sice mohl odehrávat v jakémkoli měsě na celém světě, kde se pije pivo a hospody mají dlouho otevříno, ale některé reálie jsou hooodně české.
Napsal jsem tedy Jaroslavu Rudišovi dotaz, jestli se německý a český text nějak liší, a tohle mi odpověděl:
Dobry den, neliší se myslím vůbec. Já to kdysi začal psát česky, pak jsem ale záhy přesel do němčiny, protože vznikala povídka pro německý rozhlas s názvem Nachtgestalten. Tu jsem poslal Nicolasovi společne s dalšími drobnými texty, kde se obě postavy vyskytuji. A on to nakreslil. Název zůstal. Nachtgestalten – doslova Noční postavy. Ale v češtině se mi víc líbilo Noční chodci.
Realie jsou v originále stejné. Nicolas Prahu celkem dobře zná, z Vidně to není daleko. Stejně blízký je myslím i ten humor.
Komiks měl v Německu celkem velký ohlas, až nečekane velký, viz recenze ve všech velkých denících a nominace na nejlepsší německy komiks… který je tak český. Nebo rakouský. Ve Vidni by se mohl odehrávat taky.
Zdravím z vlaku...
A zdá se, že se obě verze opravdu příliš neliší, jak jsem při náhodně nalezeném obrázku na webu zjistil i s mojí chabou němčinou.
Co k samotnému příběhu říci a moc toho nevykecat?
Nálada i příběh — nepříběh mi připomínal inscenaci Rudišovy hry Anšlus, kterou uvádí ústecký činoherák, jenom v Anšlusu jsou zoufalci čtyři a tady jeden dva. Kdyby jeden z nich cestou tančil, dělal by to bezpochyby tak, jak to dělá Matúš Bukovčan v divadle.
Tématem hovoru nočních chodců jsou samozřejmě ženy, ale i sovy a zubři. A také dějiny. I tady cítím velkou blízkost k Anšlusu někde v kopcích na Moldavě. Tam se mluví takhle:
Dřív byla Evropa úplně placatá. Žádný hory. I o tom chci dneska mluvit. Vidět bylo od Středozemního moře až k Baltu. Nic ti nestálo v cestě… Jenomže pak se semlela první bitva. A tak vznikly hory. První hora mrtvol. To byl jen takovej brdek. Ale furt rostl… A teď? Kam se podíváš, všude jen hory mrtvol. Hejbají se, řvou a nedají nám pokoj…
A takhle:
Jo, všude. A o tom budu dneska taky mluvit. Hromady mrtvých z Třicetiletý války, kopce mrtvých z První světový, hory mrtvých ze druhý… Všude jen hory mrtvol. To musí skončit. A taky že skončí. Odteď už jen mír. Mír a slušnost. Namísto Krušnohoří – Slušnohoří. Dost mrtvejch, jen láska.
A potom je tam ještě ten děda, který viděl svět očima Nočních chodců:
Tady se lidi měněj na divoký svině, a divoký svině na lidi, říkával táta. A ten věděl, co říká, dělal tady hajnýho.
Dejte si to někdy obojí. I divadlo i komiks.
I Anšlus i Noční chodce.
