K rušení pošt se mimoděk už kdysi vyjádřil Karel Čapek. Divím se, že jeho argumenty, respektive argumenty pana Kolbaby, do probíhající debaty zatím nikdo nevytáhl.
„Tedy toho pana Kolbabu, povoláním listonoše a pošťáka, nějak omrzelo jeho pošťácké řemeslo: co prý se takový listonoš nachodí, naběhá, nadrandí, nalítá, nahoní a našlape, že prý den co den musí ujít dvacet devět tisíc sedm set třicet pět kroků, v čemž je zahrnuto osm tisíc dvě stě čtyřicet devět schodů nahoru a dolů, a že ty dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti, a že i ten poštovský úřad je takové neveselé a nijaké místo, kde se ani žádné pohádky nedějí. Tak a všelijak jinak si naříkal pan Kolbaba na své pošťácké povolání. A jednou si ze samého smutku sedl na poště u kamen a usnul a ani si nevšiml, že už je šest hodin; a když odbila hodina šestá, odešli ostatní pošťáci a listonoši a zavřeli poštu a pan Kolbaba tam zůstal zamčený a spal.“
Osobně bych v debatě kladl důraz zejména na argument, že pošta zprostředkovává především ne úplně příjemné události. To, že „dopisy, co roznáší, jsou beztoho samé tiskopisy a účty a jiné zbytečnosti, které nikomu neudělají ani trochu radosti“, by mělo samo o osobě stačit k tomu, aby se taková instituce zrušila.
Pravda je, že v dobách, kdy to byli právě pošťáci a pošťačky, kteří nám, čekajícím na honorář, zachraňovali život a tahali trn z paty, bychom jejich zrušení rozhodně nepodpořili.
A bylo to napínavé a dobrodružné, jak zachytil Pavel Šrut a později zpíval Michal Prokop:
Měsíc je v půli / luna dorůstá k inkasu / Čekám na schodech / co když ji propasu svou múzu / Svalnatá lýtka/ poněkud komisní tvář / Stejnokroj šedý / že nese honorář mám hrůzu / Zašeptá: Princi! / Na zádech popruh od brašny / vyloví minci / hodí ji do mě jak do kašny / pro štěstí.
Ovšem, čas oponou trh’ a pošta už nechodí. Rozhodně ne tak často jako na tom titulním, poněkud historickém obrázku…
(psáno pro reflex)
