Miluju tu řečnickou figuru, když někdo řekne nějakou blbost a dodá: to ví celý národ!
Já, když něco řeknu, obyčejně znejistím, ještě než je vyřčena celá věta, a napadne mě spousta argumentů, proč je to asi možná trochu jinak, nebo dokonce úplně jinak.
Má to spoustu výhod.
Třeba když se pustím doma do nějaké hádky, vlastně k tomu nikoho nepotřebuju. Vyložím na stůl svoje (silné) argumenty a pak zpravidla přejdu k (silným) protiargumentům druhé strany. Domluvím se potom na nějakém kompromisu, ale to už jsem u toho stolu plného argumentů sám, protože takovéhle hádky nikoho nezajímají a nebaví.
Když o tom tak přemýšlím, je to model, který už zaznamenal Jára Cimrman, když popisoval hermafroditního sněžného muže, kterému dal jméno Játy. Tedy to vlastně asi není docela dobrý příklad. Takovej magor snad opravdu nejsem.
Se zájmem a hrůzou sleduju dění ve světě prostřednictvím různých zpravodajských zdrojů, což mě utvrzuje v pocitu, že svět se zbláznil (a neutvrzuje mě to v pocitu, že sám jsem normální, vizte předchozí odstavec). Často přemýšlím o tvrzení, že vývoj probíhá ve spirále. Aktuálně se mi zdá, že tahle spirála nestoupá, nýbrž klesá. Spíš padá.
Tuhle jsem třeba zaslechl v rozhlase jakýsi projev ve slovenštině, ve kterém se před osmdesáti lety prezident Tiso klaněl Adolfu Hitlerovi, ale měl jsem při jeho poslechu intenzívní pocit, že při prosté záměně jména Hitler za jméno Putin může takovýhle statement volby u sousedů pod Tatrami vyhrát (a asi i vyhraje). A došlo mi, že i když se právě kasáme, jak dopadly poslední volby do sněmovny u nás, kdyby nepropadlo těch asi milión hlasů, mohli jsme Slováky dávno předběhnout a hledět na východ vděčným pohledem týraného psa, který čeká, až ho páníček nakrmí.
Brrr.
Mimochodem: vděčný pohled psa.
Ten, který tu leží, kouká s výčitkou, že už je čas vyrazit, očuchat všechny stromy a pangejty a zjistit, jaký je stav psího světa. Takže jdeme s nadějí, že ten psí je snad ještě v pořádku.
(psáno pro reflex)
