Je to skoro dvacet let, co mě uhranul Banksy. Brit (pravděpodobně), který posprejoval Londýn obrazy, jež byly provokativní, inspirativní, nasrané, a přitom strašně vtipné. Ve své době to bylo naprosté zjevení a bylo zajímavé sledovat, jak na jeho dílo reagovala veřejnost: od naprostého nadšení až po snahu jeho intervence ničit, což tak nějak postmoderně přerostlo ve snahu Banksyho díla vlastnit, takže se bouraly a stěhovaly nasprejované zdi odněkud někam jinam, což je celé poněkud bizarní.
Za ty roky se Banksy stal etalonem street artu. Na jeho nová díla se čeká, a i když stále provokují, jsou už součástí mainstreamu. Zároveň vzniká řada tu chytrých, tu blbých napodobenin, které jsou – z principu – neoriginální a bez šance dohonit originál.
Člověk, který na to jde stejně, ale úplně jinak, se narodil ve Španělsku. Vystupuje jako Art is Trash neboli El Arte es Basura, ale na rozdíl od Banksyho je známo i jeho občanské jméno: Francisco de Pájaro.
Jeho ateliérem je ulice, jeho plátnem odpadky, které plní (nejenom) španělské ulice. S odpadem pracuje opravdu hodně kreativně, mění jeho estetiku a předkládá divákům – komukoliv, kdo jde okolo po ulici – nové perspektivy vnímání žité reality.
Je to ale jenom jedna oblast jeho zájmu.
Vtipně se vypořádává i s odkazem ikonických španělských hrdinů. Třeba s Picassem.
Je to pochopitelně levičák, ovšem levičák, se kterým cítím jistou spřízněnost, kterou bych formuloval nějak takhle: Zbláznili jste se opravdu všichni a chcete se nutně zabít a zavalit bordelem? Hele, lidi, svět máme jenom jeden…
Stejně jako v případě Banksyho tenkrát jsem z Franceska nadšenej dneska a stejně jako tenkrát přidávám jeho knihu do knihovničky na místo, odkud knihy vytahuju a prohlížím hodně často.
(psáno pro reflex)
