Přístavy neklidu/Art brut v Polsku [muzeum umění Olomouc]

Do Olomouce to mám daleko a nevím jestli tam stihnu dojet, než výstava Přístavy neklidu/Art brut v Polsku skončí, ale krásnej katalog mám už na stole a moc mě baví říkat si v něm a prohlížet ho, protože to, co tu víc jak třicet výtvarníků, nebo jestli chcete „výtvarníků“ předvádí je inspirativní zejména v tom, že není důležité co vznikne, ale že něco vznikne prostě proto že to z nějakého důvodu muselo vzniknout.

A nevznikalo to jenom z radosti nebo z bujnosti:

Nehybná lidská tvář s knírem a stovkami sledujících očí, které vyplňují každý milimetr papíru. Je z nich cítit napětí, strach, úzkost, oči jsou všude, sledují vás, až jde z toho mráz po zádech. Kresby tužkou Edmunda Monsiela (1897–1962), který se v Polsku během druhé světové války skrýval před nacisty na půdě domu svého bratra, zobrazují až obsesivně donekonečna jedno téma. Autor se nakonec zcela izoloval, přičemž trpěl autismem a halucinacemi.

Vlastně nevím, jestli bych chtěl zažít to co Edmund a přemýšlím, jestli mám nějakou podobnou zkušenost, tedy že něco namalovat prostě musíš a ne, že jenom chceš….

A nevím ani jestli bych tuhle zkušenost chtěl, protože stejně, kdybych ji měl, nevěděl bych o tom a jenom vy byste se bavili o tom, že mi asi hrabe, ale vám se to ne/líbí, nebo tak něco…

Ostatně: Často se jedná o lidi s psychickými problémy nebo žijícími na okraji společnosti.

(Úvahy o tom, kdo je a jak moc normální jsou ostatně v této souvislosti naprosto legitimní; a navíc: normální umění je vlastně trochu nudné, nemyslíte?)

V každém případě umožňuje (první ucelená přehlídka polského art brutu) vypravit se do krajin o kterých jste si možná dosud mysleli, že neexistují a nebo, si uvědomíte: tady už jsem byl, ale jenom jsem si myslel, že se mi to zdálo…