Já tu knížku ani nechtěl, ale hroch na obálce, název Jak nakrmit diktátora i jméno polského autora, Witolda Szabłowského, kterého jsem neznal, ale Poláci prostě píšou dobře, to všechno zafungovalo. Brzy jsem se měl přesvědčit o tom, že jsem chybu neudělal, protože jsem tuhle literární reportáž odložil, až když jsem dočetl.
Nápad vyzpovídat osobní kuchaře diktátorů je výtečnej a originální. Vždycky je dobré podívat se na věci a děje z jiného úhlu pohledu a pohled z kuchyně je atraktivní. I když samozřejmě to, kterým směrem se potom díváme dál, je vlastně strašné. Tohle není žádná gastronomická publikace s lesklými fotkami plných talířů; vzpomínka Odery, kuchaře Idiho Amina, například začíná takto: „Moje matka se jmenovala Teresa Anazová. Otec – Odera Ojode. Máma přede mnou porodila třináct dětí, ale všechny postupně umřely. Neštovice, malárie, černý kašel. Rodiče byli velmi chudí, na doktory neměli peníze. Ani ode mě nikdo nečekal, že přežiju…“ Dozvíte se mnohé o dané zemi, jejím režimu a zvycích běžných lidí, nejen těch vyvolených. Ale promluvit si s vdovou po dědečkovi Baracka Obamy, tomu autor jakožto skvělý reportér nedokázal říct ne.
Jídla tyranova dětství
Stejně nás ale, stejně jako autora knihy, především zajímalo, co jsou zač Saddám Husajn, Idi Amin, Enver Hodža, Fidel Castro nebo Pol Pot. Muži, kteří se nezastaví před ničím a v zájmu svého snu o lepším světě (ano, takhle k tomu přistupují) jsou schopni mučit, týrat a zabít kohokoli, kdo jim stojí v cestě. A co dělají pak, když mají po té své divné práci? Jdou domů: někdy do paláce, jindy do jeskyně někde v horách, a tam si sednou ke stolu a musejí se najíst, protože jim vyhládlo! To je přeci tak neskutečné… ale přesto se to děje a nejen tak daleko, jak si často myslíme.
Witold Szabłowski (* 1980), mimochodem autor skvělé knihy reportáží Vrah z města meruněk (č. Dokořán, 2016), strávil na přípravě a sbírání materiálu knihy Jak nakrmit diktátora (přeložila ji Jarmila Horáková a počátkem června ji vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava JIskrová – Máj) čtyři roky. Velmi dlouho sháněl kontakty a reference, aby se ke kuchařům, kteří připravovali jídlo pro diktátory, dostal a aby získal jejich svědectví.
Nakonec tu máme pět reálných, opravdu masových vrahů. O Castrovi nebo Husajnovi toho víme víc, o Hodžovi nebo Aminovi možná méně, a teď si dovedeme představit, co s oblibou jedli. Nic neprozradím, když napíšu, že se rádi vraceli k jídlům svého dětství. To je přece tak strašně normální; překvapivé je to pouze v kontrastu s tím, pro jakou práci se později rozhodli. Proč to ale udělali, na to nám kuchaři odpovědět neumějí.
Pol Pot? Jako klaun!
Odpověď na otázku, proč vařili diktátorům, je zato jednoduchá. Neměli jinou volbu. To, že si ke svým zaměstnavatelům nakonec našli cestu a vztah, taky nepřekvapí. Jednoduše byli rádi, když někdo ocenil jejich práci. Zní to strašidelně, ale je to tak. Většina z nich si nakonec, když jejich zaměstnavatelé a vládci odešli do historie, otevřela normální restauraci a vaří normálním lidem.
Výjimkou z tohoto modelu je Pol Potova kuchařka Yong Moeun, která byla sama revolucionářkou. A když autorovi knihy říká: „Měl bys o Pol Potovi vědět, že měl neskutečný smysl pro humor. Byl jako klaun,“ člověku opravdu zamrazí. A taky to je věta, která navnadí, a chcete číst dál. Člověk – čtenář – je divné zvířátko.
Místo řádu jen další otázky
Novinář a literární dokumentarista Witold Szabłowski se pokusil jít dál a vystopovat i další lidi, kteří byli v nejbližším okolí diktátorů nebo jejich kuchařů, a pokouší se v téhle mozaice najít nějaký řád. Který tu ale, myslím, tak docela není.
V normálních dobách se normální lidé, kteří jsou vystaveni mimořádným okolnostem a mimořádnému tlaku, chovají divně. Viděno z obýváku ve střední Evropě naprosto nelogicky a strašně.
Spíš než odpovědi nabízí Witold Szabłowski další otázky. A dělá to kvalifikovaně a inteligentně. Už jen proto, že našel klíč, jak téma otevřít nově a atraktivně. I proto kniha loni zvítězila ve finále soutěže o nejlepší světovou knihu na kulinářské téma.
(psáno pro reflex.cz)
