Nejvíc nenápadnej, nejvíc hodnej, šikovnej a spolehlivej kolega se kterým jsem pracoval několik let ve Festivalovém deníku na festivalu v Karlových Varech byl Miloš Fikejz.
Mimo jiné autor filmových encyklopedií byl sám encyklopedií. Léta jsme sdíleli jeden pokoj a když jsme se někdy nad ránem vraceli z nočních komentovaných procházek po Karlových Varech a já si vzpomněl na nějaký dávný filmový zážitek o kterém jsem věděl jenom, že to byl western, byl tam ožralej kůň a ožralej střelec, zamyslel se, zalistoval v nějaké knize a vrátil mě zpátky do kina. Nekecám, vždycky. Tohle byla třeba konkrétně Dívka ze západu, Cat Ballou (tady, abyste nemuseli hledat).
Seznámili jsme se v dobách, kdy se ještě fotilo na film, noviny se špíglovaly a jezdilo se do tiskárny, v dobách, kdy měl Miloš z koupelny na pokoji vyrobenou fotokomoru a každou noc vyvolával fotky u kterých nevěděl jestli výjdou a byla to fakt alchymie, bylo to dobrodružství a byla to zábava.
Nevím jestli je to úplně naposledy, kdy jsme se viděli, ale každopádně jsme spolu udělali poslední rozhovor na festivalu v roce 2015. Byl jsem při tom, když kdysi, skoro jako jediný, fotil Leonadrda di Capria.
A nejslavnější fotky jsou asi ty s Leonardem.
Asi. To bylo z dnešního pohledu úplně neuvěřitelný. On sice nebyl ještě hvězda, ale měl už nominace na Oscara a Zlatý glóbus za film Co žere Gilberta Grapea? (ve kterém hrál hlavní roli Johnny Depp). Jenže to se tu ani moc nevědělo. Byl tu s německou babičkou a dědečkem z matčiny strany a já na ně natrefil na lavičce před Thermalem, kde byla prakticky liduprázdno. Leonardo byl bezprostřední a milý. Blbnul, předváděl se, nikoho z kolemjdoucích vůbec nezajímal. Tehdy před Thermalem se nevinul žádný koberec, spíš pusto a prázdno.
(A když nebyl s prarodiči, v jednom kuse somroval cigára, poznámka m.d.)
Mimo festival jsme se moc nevídali, netelefonovali si. Byl jsem překvapenej, když mi na silvestra 2018 zavolal.
Byl nemocnej a nechtělo se to zlepšit. Ten hovor byl dlouhej, milej a taky hodně smutnej. Protože to byl poslední den roku, vzpomenu si na něj vždycky. S lítostí, ale taky s radostí, že jsem mohl toho chlápka poznat. A chybí mi, že se už, třeba jen tak náhodou, na pár minut, který se protáhnou třeba na pár hodin, nepotkáme.
Patnáctého ledna 2019 Miloš odešel.
